Červen 2013

"Už tu jednu kurvu máme. Támhle."

17. června 2013 v 17:10 | Kim |  Chaos
Rozhodla jsem se že začnu chodit do kostela. Už nevím co mám pro nějakej zázrak sakra udělat.
Můj Pán zmizel.
Plakal. Nechtěl se mě pustit a já jeho.
On si hledá krabici ve které by přespal a já se snažím zápasit s myšlenkou na Věčný klid.
Kontakt přerušen, šňůra přestřihnuta.
Neskutečný žal mě donutil si pořídit kocoura. Pojmenovala jsem ho Malý Princ.
Malý Princ, ta postava obecně, mi připomíná mého Pána. Světa a života neznalej blonďáček, co se dostal ve špatný čas na špatný místo a nechtěl nic víc, než namalovat beránka. Nechtěl nic víc, než pochopit podstatu všeho.
Pochopil... a srazilo Ho to ke dnu.
Vždycky když se na kocoura podívám, vidím Jeho oči. Vždycky jsem si z Něj utahovala že má oči jak kočka. Potvrdilo se mi to, a to dost krutě.
Večer.
Nemohu usnout, Malý Princ vedle mě spokojeně dřímá. Podívám se na telefon a poslední zpráva z fejsbuku od onoho Filozofa (kterého jsem tu poprvé zmínila... někdy v září...?), že zase pláče, poslouchá tuhle písničku a že musí už jít.
Pa.
A ticho.
Pustila jsem tu píseň.
Pláč se mi podařil zastavit až kolem páté ráno.
Seděla jsem na okenním parapetě, klepala se, brečela, skučela, naříkala, kouřila jedno žváro za druhým, zahojené jizvy mě začaly z nějakého důvodu šimrat, zase jsem brečela a nakonec pozorovala svítání.
Svítání.

Kabát jsi svlék.
Byl mi velký, ale hřál.

Jakoby něco ve mě umřelo. Znova a znova.
Svítalo. Dneska.
Nechci si to připustit.
Že je další den.
Že se musím sebrat a jít na vlak.
A jet do školy, kde se akorát o sobě od spolubydlící dozvím že jsem hloupá kurva.
Svítalo.
Malý Princ spokojeně vyspával. Pak se probudil a chtěl si hrát. Neměla jsem na to sílu.
Svítalo. Dneska.
Celej svět umřel a zbyla jsem jen já, sedíc na okenním parapetu.
Vrať se, vrať se, vrať se, vrať se, dostaneš se z toho, vrať se, vrať se, dokážeš to.
Jediný, co mi zbylo, je krabice vína. Už nemám ani na brko.
Krabice vína a Malý Princ.
A svítání.
Svítání.






Ano, pane.

2. června 2013 v 10:36 | Kim |  Chaos
Seš můj Pán, můj padlej anděl co v kaluži leží, zvedej se, nebo ne, lež, klidně lež, lehnu si vedle tebe.
Koukej na ty mraky, Pane, co ti připomínaj?
Jsou to jenom mraky, Gabriell.
Ani rozštěpené osobnosti, výhružky smrtí, předsudky okolí a psychopatismus vůči všemu okolo vyjma nás dvou nás nezastaví. Večer když sedim na parapetu a kouřím ňáký levný cetky, tak koukám na tovární komíny a hvězdy. A myslím na tebe, můj Pane, a vzpomínám. Kdy se opět setkáme?
Nenávidí nás, cejtíš to, slyšíš to?
Můj Pane, můj učiteli, Mistře.
Spi sladce.