Červenec 2013

Zabordelenej mozek

31. července 2013 v 17:41 | oldfashionedfuckoff |  Chaos
Modrý oči na mě vejraj, flusnu jí do ksichtu. Ležim ti v žaludku, co?
Ty mě taky. Vy mě taky.
Jste plevel společnosti, podřadní fakýři, kraj útesu, herci zamítnutého pilotu, zbyteční. Mezi vaše záliby patří psací stroje, Crystal Castles a kafe. Nebavim se s váma, jste přemnožení a ztrácíte na smyslu a účelu. Jděte se pořezat a zahrabat.
Myslím že ztracenější jsem v životě nebyla (kecám), ale získala jsem svým způsobem nadhled který mě opravdu baví.
Narvu do sebe pět jointů, a cesta napříč městem je hned snesitelnější, jinačí. Všechny ty prasečí ksichty mi pak samy uhejbaj, vlastně tam ani nejsou protože začíná děsně chcát, a tak se všichni nasardelej pod střechy kde se tře jeden o druhýho. Pak jsem tu já s mikinou oblečenou šejdrem, ksichtem rozmáčenym a já nevim co ještě. Běžim v kaluži podél silnice s roztaženýma rukama, voda stříká sem a tam, všechno se ztrácí v ohlušujícím dešti, ale já jsem kurva svobodná, nejsem prasečí ksicht.
Jsem totiž na kaši. Matně si vzpomínám na to jak jsem s otevřenou pusou seděla u stolu v hospodě a nezmohla se na jediný pohyb či slovo.
Chybí mi.
Dětství.

Čas je relativní a je to prdel

23. července 2013 v 21:43 | Kim |  Stereotypní zápisy
Moc nepíšu, seru na to.
Nedávno mi jedna kámoška připomněla, že vloni touto dobou jsem na blog psala něco v tom smyslu že bych ráda věděla jak bude za rok.
A hele, ono je to tady.
Mám sto chutí říct že všechno je kurva stejný ale když se nad tím doopravdy zamyslím, tak to byl ten nejšílenější rok za celej můj život. Dosavadní. Nejspíš.
Můj život se totálně změnil nástupem na střední školu. Jít na internátní školu byl ten nejpitomější nápad, ale zároveň jsem tak příšerně vděčná za ten pobyt tam.
Předem jsem se zbavila strachu z cizích lidí, protože tam zezačátku nebyl nikdo, koho bych znala. Postupem času jsem poznala toho nejblbějšího a nejvíc imbecilního člověka co kdy můžete potkat (viz spolubydlící), poznala jsem feťáky, poznala jsem typický studenty, poznala jsem umělce, poznala jsem poprvý homosexuály kteří se stali takřka mými nejlepšími přáteli, poznala jsem... ano, poznala jsem mýho nynějšího přítele. To jak jsme se dali dohromady, co všechno jsme prožili, co všechno jsme si kdy řekli a jaký píčoviny jsme vyváděli, to jsou všechno takřka jediný věci co se mi honí hlavou a na který musím pořád dokola vzpomínat... protože věřím že tyhle vzpomínky nikdy nevyblednou.
Tím se vlastně odstartovaly veškeré změny v mém životě.
Byo 19.září a my jsme se šly společně se spolubydlícíma zkouřit.
Rozhodla jsem se že půjdu na pokoj a trochu se prospím.
Jen jsem si lehla, někdo otevřel dveře.
Oděn v černém kabátě, rozcuchané vlasy, přihmouřený oči a kamenný, ovšem zároveň i jemný výraz.
Láska jak hrom, láska co mě připravila o veškerý city k ostatním, protože jsem je dala jen jemu, což jsem bohužel ovlivnit nikterak nemohla.
Ano, kvůli němu jsem přišla i o mnohé co jsem měla ráda.





Ale tak co, nemám bejt píča.
Co mi rok ještě dal? Proxanaxované či prohulené či propité večery, psychické zhroucení jež mě dostalo do psychiatrické léčebny v Bohnicích (je to tam super!), první nezávaznej sex v životě po kterým fakt nechápu co na něm lidi vidí, seznámila jsem se Honzou, Honza mě vyfakoval, Honza se zas se mnou skamarádil, začala jsem studovat židovskou Kabalu, utekla jsem z domu, dostala novej telefon, seznámila jsem se s Viktorkou a kopou dalších lidí bez kterejch už si život představit nedokážu, pořídila jsem si kocoura kterej mě teď kurva sere, přišla o to na hotelu (málem tenkrát matka nahlásila že mne muž, dle jejích slov prasák a zmetek unesl), poprvý v životě se nedávno opila do sraček, zjistila jaký to je být záškolák, zjistila jaký to je poslat učitele do prdele, zjistila jsem jaký to je stát mezi začínajícími feťáku ráno na Krystalu a čekat než začne škole, chodit po škole zase na Krystal, poznala jsem Varnsdorf, došlo mi že většina lidí je fakt hloupá, došlo mi že se něco mýmu mozku stalo a že už neuvažuju jako předtím a už nikdy v životě nebudu.
Mé životní priority se otočily o 180 stupňů a já už nesním o tom že budu jednýv hospodě u pláže která se jmenuje "Kensington club" popíjet džus, z okna pozorovat moře a poslouchat skotský dudácký odrhovačky.
Nevím co chci, ale ne, tohle ne. Musím pátrat dál.
Co přinese další rok?

I've been trolled by God

10. července 2013 v 11:48 | Kim |  Chaos
Všéchno se táááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááákhle posralo.
Pán je mrtvej.
Já alkoholik
Začátek prázdnin. Akce.
Zleju se jak to prase.
Střih.
Tahaj mě po chodníku.
Akce!
Tahaj mě po chodníku jak to hovado. Řikám, že už to ujdu sama. Postavím se, padám.
"Gabrielo kurva neser mě!"
Zvedám se a jdu. Nemám páru kam jsme to došli, ale já se zhroutila na zem, a začla brečet. Naříkala jsem, řvala jsem, sténala bolestí.
"Prooooooč jsi mě opustil?!?!"
("protože ses změnila a je z tebe tákovádle píča")
"Nechte jí tam ležet, ona se chvíli prospí."
"Vole zavoláme jí radši taxíka."
Tohle jsem slyšela za mými zády zatímco jsem se válela ve vlhké trávě a pozorovala mravence.
V noci jsem spadla na notebook.
Bez života.
Bez života.
Bez života.
Bez života.
Bez života.
Bez života.
Bez života.
Bez života.
Bez života.

A spálená jak paprika,