Srpen 2013

Plateau

27. srpna 2013 v 20:51 | Kim |  Stereotypní zápisy
Jsem unavená...
Můj muž je nenávratně pryč.
Přišel jiný...
Když vedle něho spím, zdají se mi sny o Filozofovi, muži, Pánovi.
Jak jsme v nějakým obchodě, a naše zraky se setkají přes regály. Běžíme k sobě a pláčeme štěstím.
Pak se probudím v chladném bytě, vedle spokojeně pochrupujícího blonďáčka, kterýho ač mám hodně ráda, pořád v sobě cítím prázdno.
Strašný prázdno.
Je to drsný, ale přirovnala bych to k smrti příbuzného. A já vím jak smrt příbuzného vyčerpává, však jsem čtyři roky bez otce.
Lidi si o mě musej myslet že jsem idiot. Imbecil a kripl.
Proč děláš tohle a tamto? Tohle přece nesmíš. Musíš tohle. A udělala jsi chybu. A tak.
Jsem šašek, když je člověk v mojí společnosti jenom se tlemí mým přízemním žertům a spontánním píčovinám co vyvádim. Nebaví mě to, nevim proč to dělám.
Nebaví mě se bavit už s nikým, takřka doslova. Ne že by mi na nich nezáleželo, nezáleží mi spíš na sobě a nebaví mě ty lidi zatěžovat svejma depresivníma kecama. Komu se mám ale kurva vyzpovídat, komu?
Za tejden jdu do nový školy, musim bydlet zase u matky lterá nepřetržitě ječí hlasem jako když řeže cirkulárka už v sedm ráno... nevím jestli je to deprese, všechny moje nálady a emoce už se slejvaj do sebe jakl nějakej koktejl sraček.
Proč?
Chybíš mi.
Oba dva.