Říjen 2013

Dlouhá noc

5. října 2013 v 15:14 | Kim |  Stereotypní zápisy
...dlouhá noc, nikdo z nás nejde spát, dlouhá noc...
,,Hehe, ta písnička je o perníku." řiká blonďatej týpek sedící naproti mě v ňákým pajzlu. Vidim ho poprvý po třech měsících, ale stejně se nemohu zbavit pocitu jakoby byl vedle mě pořád.
,,My jsme v Děčíně, Antonio?" dostanu ze sebe úplně odpálená nějakým pražským modelem. Jenom přikývne a upije ze svýho Morgana s colou.
...dlouhá noc...
Potácela jsem se mu po boku, zatímco jsme kráčeli napříč nočním DC. Pouliční lampy zářily víc jak obvykle, za jejich clonou byla jinak nepropustná tma. Nedokázala jsem pochopit co se děje natož kde jsem, ale byla jsem s člověkem kterýho jsem nikdy nepřestala a nepřestanu zbožňovat. Nevěřila jsem že už se někdy vrátí, ale vrátil.
Věřim na zázraky.
Ty časy se vrátily za jednu jedinou noc zpátky. Leželi jsme v posteli a já si nechala vyprávět o všem možnym od principů židovské kabaly až po osudy nás dvou.
Ráno jsme zase posedávali na nádraží a já si nechala čechrat vlasy ranním větrem. Popíjela jsem hnusný kafe a nechtěla domů, už v životě se nechci od tohodle člověka odloučit, nebo mi ho zase nějaká schválnost sebere a třeba už ani nevrátí.
,,Přijedu v pátek na tvoje narozeniny, jo?"
Na moje narozeniny to právě všechno začalo.
...
Mezitím jsem musela ve škole absolvovat seznamovací kurz pro prváky. Byla jsem bez signálu, hloupí učňové mě bez přestání srali svejma pseudoúvahama a vyjadřováním vůbec. Díkybohu tam někdo přitáhnul bong, tudíž jsem se celý tři dny tam promenádovala úplně zmaštěná, s jedinou myšlenkou na pátek, kdy už ten trapnokurz měl konečně končit.
Taky že skončil, a hned po něm jsem začala víkend společně s tím, na kterýho jsem celou dobu myslela. Prostě nejskvělejší narozeniny, ukázala jsem mu čajovnu a seznámila s pár mými přáteli... bohužel se mezi lidma necítí dobře, tak jsme jeli domů, kde jsme strávili celý zbytek víkendu jenom se společností psa.
A taky jsem ten den dostala gramofonovou desku The Idiot od Iggyho Popa.
V neděli ráno odjel, zamávala jsem mu.
Od tý doby jsem ho neviděla.
...
Celá moje školní docházka spočívá v tom, zkouřit se ráno na busáku do takový míry, že ještě zkouřená budu vycházet ze školy. Prakticky když jsem bez muže, někoho, jinak čas ani nezabíjim... jenom svinskym hulením.
Dokud mi někdo nenabídl houbičky.
Poprvý jsem jich sežrala kolem 25ti. Jen tak.
Změnilo to úhel mýho pohledu na život, zažralo se mi to do mozku, je to neskutečná, ačkoliv ne vůbec agresivní věc, jak se v prevencích proti drogám říká. Nejsou to žádný šílený ani obludný halucinace. Zdá se mi, že to naopak o halucinacích ani není, řekněme spíše, že jsou fascinující ty myšlenkový pochody. Člověk dokáže vidět skrze všechno, uvědomit si neuvědomitelné. A k tomu se roztejká do oblečení.
Nebudu nikoho zastrašovat, každýmu sedne něco jinýho... někdo chlastá a někdo žere houby.
Já se poflakuju, nic nedělám, pátrala po mě tři dny policice, přidělili mi kurátora, bydlim u babky, hulim, mám hnusnou pleť, jsem hnusná, vylejou mě, muž je v píči Vídni, ooo bože všechno je zpátky.